Lahváček pořád utíká

Náš pejsek Lahváč je velký a byl velký už jako štěně. Jméno Lahváč dostal kvůli tomu, že jako malý shazoval všechny lahve od piva, které byly na zemi. Lahváček se rád mazlí. Vždycky, když se chce pomazlit otevře si dveře a jde si za námi. Má rozumu víc než lidi. Vždycky příjde a zalehne vás jak je velký, ale my víme, že je to tím jak nás mám rád.

Nejráději přijde a když máme brambůrky nebo popcorn tg by to všechno klidně spořádal sám. Lahváče maminka zemřela chvíli po jeho narození, ale měla hodně štěňat. Tím že hodně utíkala aby se podívala co je nového naučila jedno štěně courat a ono uteklo a už se nevrátilo. Lahváček bydlel se strejdou v baráčku kousek od našeho otce. Když ale náš otec zemřel, strejda se přestěhoval k nám, protože tam nikoho neměl. Lahváček samozřejmě musel s ním, aby ho měl kdo nakrmit. My máme doma malého pejska Peginku, s kterou si Lahváček vždycky rozuměl. Brzy spolu běhali po zahradě a bylo jim dobře, ale Lahváček byl zvyklí, že mohl doma kdykoli někam jít prozkoumat okolí. Tady nemohl. Zahrada byla zapevněná kvůli Pegince.

Lahváček si dělal díry, rozplétal plot a pořád utíkal. Vždycky se vrátil ale my se báli že něco provede. Když už neměl kudy utéct ze zahrydy začal utíkat předem, sotva jak někdo otevřel dveře hned byl pryč. Jednou když zase utekl, uviděla jsem ho jak honí u sousedů slepice. Hned jsem zavolala strejdu, ale jak zastavíte tak velikého psa? Počkali jsme až příjde domu a řekli sme že už si musíme dávat pozor. Lahváček je ale tak praštěný, že stejnak utíkal. Párkrát jsme ho nálákali na jídlo. Párkrát zase odveli domu (i když to jen tak nejde) a už jsme toho měli dost.

Lahváč už si zvykl a párkrát uteče, ale už to není tak hrozný. On by nikdy žádnou slepici nezardousil jenom si chce hrát. Jedlo ale víme jasně. vždycky se vrátí domu. Ať už po půl hodině nebo po hodině vždycky se vrátí, aby si s námi zase mohl hrát a v klidu odpočívat v pelíšku.