Jenže....

Nastalo jaro a opětovné vyhazování nechtěných mazlíčků u mostu... Nádherný černý kocourek, maličký, sotva dva měsíce.

 Opět přišel k rodičům, bylo vidět, že je zvyklý užívat pohodlí bytečku, čistotný a mazlivý. Co napadlo moji dceru? Že si ho vezmeme do města... Ne, odmítla jsem to. Nešlo to už prostě.

 Nechali jsme ho tedy na vesnici. Dnes mne to mrzí, protože z krásného citlivého kocourka mazlivého a přítulného se stal kocourek velice plachý. Jak již jsem podotkla, moje máma moc kočky nemusí a tak se o něho staral otec. No, přežil to všechno, ale... Změnila se mu hodně povaha. Bojí se všeho, získal prostě špatné zkušenosti....

Nicméně, nadešel čas závěrečných úprav na domečku, který jsem si zakoupila naproti rodičům, tudíž i stěhování se zpět do mého rodiště. Jak už jsem psala v kapitole první o Ríšovi, postupně během týdne jsem nastěhovala svoje kočindy do nového domova. Vcelku vše proběhlo v pohodě, až na Holčičku. Tu jsem dostala do přepravky, rychle do auta a i s Mazličkou jsem co nejrychleji jela domů.. 7 km.. Jenže zatímco milá Mazlinka slaboučce pomňoukávala.. .. Holčička "řvala" z plných plic.

Jela jsem jako blázen, fakt jako o život, ale byla tma a bála jsem se, že se vybourám. Ohromné nervy. Dojela v pohodě a rychle je vyndala z přepravek. Holčička měla výhodu, že už tady měla mámu Všetečku, ale ne .. řvala.. a řvala... a řvala.. Až do půlnoci.. Ačkoliv tady měla všechno, jako v bývalém domečku, nemohla si zde dlouho zvyknout.. Až asi po měsíci se odvážila vyjít ven.. Ale už je v pohodě.

Mimochodem, této kočičce pro její vůni přezdíváme Ariel, je nádherná, černou srst má lesklou jako zrcadlo... je to asi i tím, že ji Všetečka kojila skoro do roka! Až za dlouho mi vlastně došlo, že všechny moje kočindy mají za sebou ošklivou minulost, někdo je vyhodil, ublížil jim nebo jim prostě zemřel... jen naše Holčička ne, ta byla hýčkána od narození a proto tak vyváděla, když jsem ji stěhovala do nového domova.

V podstatě je to hloupé říkat, ale nebyla do té doby nikde než na kastraci... No ale Ríša, ten konečně ze své apatie procitl a hned se s nimi spřátelil, tedy se všemi, až na tu pyšnou carevnu, tam se střely dvě silné povahy a zároveň dvě ohromně chytré a empatické kočky... A jak vše dopadlo?

Nebudete věřit, ale na jaře se moje milovaná Všetečka, moje první kočička po 30 letech života bez koček, vrátila naproti k rodičům a je tam dodnes. Už se na mě ani nepřijde podívat. Prostě tam zůstala. Nutno ovšem podotknout, že si moji mámu omotala kolem prstu a normálně smí jít do pokoje a i spí na křesle.. Nevěřila bych tomu, co taková kočulinda dokáže s člověkem, který kočky nemusí....