Můj život s kočkami pokračování

Než se ovšem Všetečka vrátila, "adoptovala" jsem miniaturního mourečka jménem Barnie. Byl to maličký ušatý kocourek,naprosto hyperaktivní.

Nevydržel chvilku vklidu, ale vzali ho moc brzy od maminky a chtěl pořád hladit. Taky se mu moc líbilo a líbí, když může spát u mojí hlavy a drápkami jí masírovat. Samozřejmě, že pro Všetečku to byl vetřelec a nemohla se s ním smířit. Neustále na něho vrčela a vyháněla ho pryč z bytu.

Ale nakonec měla už jiné starosti, v bříšku už čekaly nové přírůstky.. V okamžiku, kdy začala rodit, jsem bohužel nebyla doma, proto musela "odrodit" moji milovanou micinku mladší dcera. Volala mi a já přijela, jen jak to bylo možné. První se narodila překrásná černobílá kočička, tu jsem pojmenovala (později - až když jsem věděla, že je to holka) Holčička. Byla maličká jako myška. A druhý se narodil překrásný velký tlustý chlupatý kocourek, dostal jméno Kulíšek. Zajímavostí je, že od té doby se stala moje dcera kamarádkou Všetečky, mají k sobě teď silný citový vztah. Kulíšek byl od narození dvakrát větší než "normální" koťátko.. a měl nádherné modré oči. Pořád mi na něm bylo něco divného a nevěděla jsem, co to je..

 Až jednou mi řekla starší dcera: "Mami, vždyť je to perský kocourek!" Ano, bylo tomu tak.... Koťátka rostla jako z vody, byla úžasná. Když se začala "batolit" a přelezla prvně bedýnku, ve které měla pelíšek, jejich první cesta vedla na kočičí záchod. Vidím to před očima jako by to bylo dnes.. Maličké nemotory, převalily se přes okraj bedničky a poloslepé šly po čichu do bedýnky - wc. Tam se slastně vyčůraly. Nikdo je to neučil, byla jsem z toho docela vykulená. Kulíška jsem darovala jedné paní, která přišla o kocourka. Bylo mi to sice líto, ale mít čtyři kočky se mi zdálo docela hodně. Zvlášť, když mám jen dvě ruce na hlazení. Holčičku jsem chtěla nechat později vykastrovat a též ji dát někomu, ale nešlo to. Moc si u nás zvykla, když nadešel její čas, dala jsem jí na kastraci, ale už jsem si ji ponechala.

Bohužel maličké miminko jménem Barnie začalo v té době "značkovat", ačkoliv byl čistotný, ale začal si svoje území prostě značit. Byl to nepředstavitelný zápach, ale vrcholem bylo, když počůral i mě. To rozhodlo a jeli jsme též na operaci. Jenže zatímco s ostatními to bylo v pohodě, tento kocourek se rozhodl, že nikam nepojede. Dala jsem ho do proutěné přepravky, ale než jsem si zavázala jednu botu, byl venku. Rozcupoval totiž proutěná dvířka.. Tak jsem ho tam dala znovu, to už mě poškrábal a utekl na půdu. Bezvadné, říkala jsem si, na veterině na nás čekali, on hladověl celý den a teď tohle. Podařilo se mi ho sice chytit, ale do přepravky jsem ho "nenacpala", ačkoliv byl maličký.. ale roztáhl všechny čtyři packy a nešlo to. Už jsem byla pořádně vzteklá. Volala jsem tedy zvěrolékaři, že bohužel budeme muset kastraci odložit, neboť Barnie vyvádí.

Ale on mi řekl, že existuje pilulka, po které usne, tak ať si pro ni přijdu. Vyslala jsem dceru pro pilulku.. ale znáte to, dát kočce pilulku je nadlidský výkon, i když může žrát. Takto? Jak jen to udělat. No prala jsem se s ním další půlhodinu. Pak se mi zdálo, že se vše podařilo. Barnie se schoulil do klubíčka. Já zavolala odvoz - původně jsme chtěly jít pěšky. Ale viděla jsem, že by to bylo nad naše síly. Jenže jak jsem ho vzala do náruče, začalo vše nanovo. Dokonce mě poškrábal na krku, utrhl knoflík na šatech a počůral mě. Ach jo, drapla jsem ho tedy pevně do náručí, hupla k dceři do auta a jely jsme bez přepravky... Na veterině mi znovu utekl na chodbě, ale chytila jsem ho a dostal injekci a pak už šlo vše jak na drátku.... Pokračování příště.