Ježčí batolata

Jedno zářijové odpoledne jsem se rozhodla využít celkem pěkného počasí a šla jsem se synem dělat pořádek na zahradu. Mnozí to jistě znáte. Kolem domku a na zahradě je vždy plno práce. Nejdříve jsme rovnali spolu dříví, pak hrabali listí a nakonec jsme dováděli s Tomíkem a Týnou, kteří mají vždy velikou radost, když s nimi je někdo na zahradě a dělá lumpárny.

Jelikož jsme udělali kus práce a rošťáci, všichni tři, byli řádně znaveni, rozhodla jsem, že je čas na svačinu. Chystali jsme se k odchodu ze zahrady, když v tom si Dan všiml, že kousek od nás, u jiné hromady se dřívím než jsme spolu rovnali, se „batolí“ ježčí mimi. Bylo to maličké klubíčko, které ani kupodivu nemělo ostré bodlinky. Týna ho očuchala, aby věděla, co že to je za „vetřelce“ a víc si ho nevšímala. Tomík začal štěkat, jako by chtěl říci: „Vrať se tam, odkud si přišel“. Ježečka jsme sebrali ze země a koukali na něj, jak je maličkatý a hned přemýšleli, co s ním.

Dali jsme ho do papírové krabice se slámou a rozhlíželi se po zahradě, zda neuvidíme třeba jeho maminu, nebo nějaké sourozence. Bohužel, nikoho jsme nenašli. Pak jsme se s ježečkem chlubili mamce, která vyšla na balkón a po rozmýšlení, co s ježčím miminkem mi mamka řekla, abych se otočila. Kousek od nás se batolilo druhé mimi. Šla jsem rychle k němu, než ho zaregistroval Tomík. Dali jsme ho do krabice k tomu prvnímu a rozhodla jsem se, že zavolám naší veterinářce, aby mi poradila co a jak. Pani doktorka mi řekla, kolik musí každý ježeček vážit, aby přežili v přírodě sami, co jim máme ze začátku dávat a že nesmí vůbec klasické mléko. To by jim ublížilo. Váhu měli poloviční, tudíž bylo rozhodnuto, že sami by zimu nepřečkali. Museli jsme zajet do obchodu pro specielní kočičí mléko, tedy mléko pro koťátka. To jsme jim dávali injekční stříkačkou a tak si pomlaskávali…. Měli chudinky dost velký hlad. Jinak dostávali kočičí kapsičky, piškoty, mrkvičku, hroznové víno, jablíčko a sem tam i nějakou tu housenku, kterou jsme ještě našli na zahradě. Měli a stále mají pestrý jídelníček.

První ježeček, kterého jsme našli, skoro ani neměl ostré bodlinky a byl o maličko kulatější, než ten druhý. Druhý ježeček byl zase o kousek „delší“ a hubenější, pořád funěl. Bál se. Tak jsme jim dali jména Bodlinka a Nebojsa. Podle popisu na internetu by to měli být oba dva kluci. Bodlinka je hodný a nechá se rád chovat. Nebojsa funí stále a „jehličky“ vystrkuje při každé příležitosti. Bez rukavic se nedá ani pohladit. Bodlinka je mazlík, ale aby to nebylo Nebojsovi líto, chováme ho v rukavicích. Jelikož je to jejich první zima a měli malou hmotnost, neměli by z čeho čerpat živiny, tak nemají klasické zazimování, jako dospělý ježci. Máme je v chladnějším pokoji, ve velké krabici, kde mají „peřinu“ ze sena a každý si udělal své hnízdečko. Dostávají dobroty a chodí na ně pokaždé, když se sami vzbudí. My je nebudíme. Co s nimi dále?

Určitě si přejeme, aby měli dlouhý a spokojený život, ale při myšlence, že je dáme do přírody a budeme bez nich, je mi už nyní trošku smutno. Nebojsa by byl možná šťastný, ale Bodlinka? Mazlík...uvidíme. Třeba je vypustíme na zahradu. Ještě je čas, tak si jich užíváme :-)